Babetton tour 2016 (výlet k Balatonu)

Nabízí se zaprášená, léta nejetá Babetta po dědovi, která stojí zastrčená vzadu v garáži. Po drobné údržbě Babetta jede jako utržená z řetězu. Když se Denička i Babetta trochu otrkaly v brněnském provozu, začali jsme uvažovat o nějakém větším dobrodružství.  A kam jinam vyrazit na socialistickém stroji, než na ryzí socialistický výlet na Balaton?

Nejdřív TK

Jeden stroj je jasný, ale na čem pojedu já? Doma mi stojí pionýr, kterého už 5 let velmi pozvolna renovuju z naprostého vraku. Pionýr, s kterým jsem měl v plánu jezdit na nedělní vyjížďky na zmrzlinu do vedlejší vesnice. Zkrátka je to jenom leštěnka vystavená na piedestalu. Není moc na výběr. Do boje by se sice nemělo jít v nejlepších kalhotách, ale kašlu na leštěnku, odteď je Pan Pincek cestovní motorka. Je ale potřeba ještě legalizovat jeho rajzování po pozemních komunikacích.

Výlet jsme si naplánovali na Cyrila a Metoděje, Jana Husa a pár dní k tomu. V polovině června tak vyrážím do Znojma změnit v papírech barvu z černé na žlutou, abych prošel STK. Ta se odkládala tak dlouho, až na ni zbyl jen jeden pokus spojený se zběsilým logistickým plánem a časově našlapanými přesuny mezi Brnem a Ostravou.

Pionýra sundávám z piedestalu a s hrůzou zjišťuju, co všechno není dodělané. Polévá mě studený pot a asi v 1 ráno se mi podaří pincka dostat aspoň do takového stavu, aby na STK dojel. Kontrola nakonec proběhla bez ztráty kytičky, takže pionýra nakládám do kufru a odvážím do Brna. Ve Znojmě ho už jen přepíšu na sebe a zakončuju tím celou proceduru.

V týdnu před odjezdem jsem pionýra skoro kompletně rozložil a složil. Nutno ještě říct, že je po generálce a najeto má asi 15 km, takže další alternativní název naší výpravy je Pionýr zájezd.
Babetě jsem odmastil spojku a nazul nové pneumatiky.

Hlavně nezastavovat

Je pondělí 4. července, den odjezdu. Sbaleno nemáme nic.  Vesměs máme jen hromadu řízků, chléb Šumavu, rybízovou bublaninu, dvě vepřovky a maďarský guláš, pro případ, že bychom nedojeli ani do Maďarska. Na pionýra nakonec balíme modrý nepromokavý vak.  Denička se balí do látkové nákupní tašky, která přesně zapadne do drátěného košíku na babettě.

Nakonec okolo desáté máme všechno nabaleno a vyrážíme. Se zvednutou jehlou a vydatnou olejovou zálivkou pionýr startuje jen na roztlačení, což byl takový leitmotiv celého výletu. Denička startuje Babettu, pózujeme na odjezdovou fotku, já se rozbíhám k prvnímu sprintu  na šedesát metrů a už to vrčí. V tu chvíli mi ale padá málo uchycená rolka s věcmi a pionýr chcípá…Takže efektní odjezd se nekonal a po lepším upevnění vaku se znovu rozbíhám a jedem.

Čeká nás skoro 800 km a my zabloudíme hned při výjezdu z Brna a omylem najedeme na dálnici. S vidinou mastné pokuty, zákazu řízení případně okamžitého zastřelení  směřujeme k nejbližšímu sjezdu. Stroje dopředu tlačíme i očima. Pak sice nabereme správný směr, ale děláme zásadní chybu – zastavujeme. Chcípnu Pana Pincka a už ho nenastartuju… navíc na snad nejhorším možném místě. Roztlačovaní nepomáhá a střídají se u mě infarktové stavy ze vzteku a z běhu. Nakonec ale na scénu přichází hlavní kladný hrdina výletu – klíč na svíčky, který mám odvážně na dně zavazadel. Měním svíčku a vítězoslavně pokračujeme směrem na Mikulov.

Když motorky jedou, jedou bez problémů. Každý semafor a přechod pro chodce provázelo mírné chvění okolo žaludku. Nikde nezastavujeme a brzo jsme v Mikulově. Zakousneme první sérii řízků a zamíříme přes Břeclav a Lanžhot na Slovensko. Metou pro dnešní den je další proslulá socialistická dovolenková destinace – bratislavské Zlaté Piesky.

Bojovka s obydlím

V Bratislavě se motáme od křižovatky ke křižovatce, od přechodu k přechodu, což pinckovi nedělá vůbec dobře, ulívá se a chcípá. Daří se ho nastartovat, ale ujedeme asi jen  200 m a pincek opět stojí. Jestli se nám první roztláčecí místo zdálo jako nejhorší možné, tak tohle bylo ještě o něco horší. Osm večer u obrovské křižovatky, poblíž nákupně-industriální zóny, kde se nedá dělat nic. Asi 10 km od cíle, což je málo, když stroje jedou, ale dost, když nejedou. Čistit svíčky nepomáhá. Tlačíme pořád dokola. Denička už je fyzicky docela vyřízená. Poslední možnost – náhradní svíčka, kterou vezu pro babettu. A je to trefa do černého. Pionýr chytne na šlápnutí. Denička je ale pořád nervózní u každého menšího zpomalení a taky se projevuje únava a hlad, s čímž souvisí zástava mozku a neschopnost navigace. Po půl hodině zjišťujeme, že se pohybujeme v kruzích, protože místo, kde se ocitáme jsme už jednou projeli. Nakonec ale dojíždíme na Zlaté Piesky.

Od prakticky jediného kempu v hlavním městě jsme asi měli jistá očekávání,  Zlaté piesky ale byly ryzí socialistický skanzen. Měli jsme v plánu spát pod širákem,  ale po delším přemýšlení si pro iluzi pohodlí připlatíme i stan. Vybíráme místo a už se vidíme vyvalení před stanem na karimatce se zaslouženým pivem. Krásná představa se ale rozplyne, když se mě Deníčka zeptá, jestli jsem tyčky balil zvlášť. V hlavě se mi přehraje rok starý příběh, kdy jsem přijel z Gruzie s mokrým stanem a sušil jsem si ho doma v pokoji. Když jsem po čase přijel, stan byl sbalený a uložený v poličce ve sklepě. V pokoji přece nesmí být nic roztahané i přesto, že tam čtvrt roku nikdo kromě ještěrky v terárku nebyl. Všechno se musí uklidit. To, že se ke stanu zapomenou přibalit tyčky a kolíky není důležité, důležité je, že nikde není žádný nepořádek.

Pouštíme se však do stavby nevšední stromovo-gumicuko-motocyklové konstrukce, které dáváme přiléhavý název – Kaplického knihovna 1. Kolíky sbíráme hřibařským způsobem po celém areálu. V Tescu pak nakupujeme pivo a večer zevlujeme u „stanu“. Kemp je plný rakušáků s karavany velkými jako autobus se satelity a umělými kytkami za okny, takže vypadáme jako exoti z vnějšího vesmíru.

Bez pana Wolfa ani ránu

Máme ambiciózní plán vyrazit brzo ráno. Nasnídáme se a vše sbalíme. Zkouším roztlačit Pincka, ale neúspěšně. Objevuje se několik rádců, kteří na pionýrovi strávili mládí. Přicházejí v nazouvácích a po chvíli se vracejí ke stanům přezout se do tenisek, aby se jím lépe běhalo po roztlačovací dráze.  Ale i přes jejich pomoc a hodnotné rady jsem pincka nenastartoval. Můj garážový výběr svíček byl vyčerpán. I přesto, že je státní svátek sedám na babettu a jedu shánět svíčky. Denička vyčkává pod stromem s telefonem v pohotovostní poloze a Birellem od pána, který viděl její vyčerpání ze série sprintů. Za chvilku volám Deničce: „Svíčky jsem nesehnal, ale Babetta nejede, za chvíli došlapu.“ Babetta se na křižovatce zasekla, motor se sice točil, ale pohyb kupředu byl možný jen pomocí nohou. Ukázalo se, že se úplně rozšmelcoval hnací řemen mezi spojkama. Z jednoho nepojízdného stroje tak najednou byly dva nepojízdné stroje a bylo potřeba sehnat náhradní díly. Sehnat svíčku by nebyl zas až takový problém, ale sehnat řemen na Babettu byl větší oříšek.

Všemožně rozhazujeme sítě, obepisujeme všechny možné fóra příznivců Jaw a Babett. Nakonec dostáváme třikrát nezávisle na sobě kontakt na domácí Moto-moped prodejnu-opravnu pana Rudolfa Wolfa. Volám mu a říkám, že bych potřeboval svíčky na pionýra, na to mi odpovídá pyšným: „Máme“. Potom se ptám na řemen na Babettu a odpovídá mi ještě pyšnějším: „Máme.“ Sice má zavřeno, ale je doma, takže se můžeme stavit. Padají nám kameny ze srdcí, poobědváme kuře s broskví a Eidamem 30% a vydáváme se na dvouhodinovou cestu MHD na okraj Bratislavy a zpět, venku je snad 40°C, ale máme takovou radost, že nám to ani nevadí. Nakupujeme 4 svíčky a dva řemeny. Jeden klasický a jeden zesílený.  Po návratu jsme spaření jak kuřata, a tak se jdeme zvlažit do jezera a sledujeme vodní lyžaře a waterboarďáky. Večer stavíme Kaplického knihovnu 2, měníme svíčku snižuju jehlu a nasazuju na babetu silnější řemen. Je ale trochu kratší, jde špatně a vydává hrozné zvuky, tak nasazujem hnědý originál a zesílený schováváme.

Socialistická idylka

Další den začíná optimističtěji. Pincek chytá na první šlápnutí a Babetta si spokojeně vrčí. Vymotat se z Bratislavy a hurá směr Maďarsko. Jedeme přes Czornou a Sarvar směrem na Kesztely . Kromě toho, že pinckovi málem došel benzín a trochu jsme zabloudili a zmokli, šlo všechno až překvapivě hladce. Navečer jsme dojeli k Balatonu do Zala Kempu. Kemp byl ve srovnání se Zlatými Piesky moc pěkný, ale kdyby se všichni komáři, co nás poštípali, chytli za ruce, asi by objali zeměkouli. Postavili jsme Kaplického knihovnu 3 a musím říct, že stavby byly den ode dne sofistikovanější. Povečeřeli jsme výborný guláš v místní restauraci, zneškodňování komárů pak připomínalo scény z Karate Kida. Další dva dny jsme si užívali ryzí dovolenkovou idylku – ráno snídaně při svíčkách (Brisk), koupání, slunění, nanuk, levné víno, drahé pivo… Navštívili jsme taky muzeum Cadillacu, kde jsem si zaslintal nad svým vysněným Eldorádem, a v sobotu ráno se vydáváme na cestu domů. V plánu máme jet přes Rakousko kolem Neziderského jezera, ale člověk míní, Jawa mění. I když tentokrát měnila spíše Babetta.

Zpočátku to vypadá nadějně, ale Babettě se nějak přestává chtít přeřazovat a musí se jí pomáhat vydatným šlapáním.  Když Denička věnovala pozornost ohradě s koňmi, přejela hada, který zabíral celý jízdní pruh, a udělalo se jí blbě. Během úprku na nějaké rozumné místo na uklidnění, se v Babettě ozvalo lupnutí a zůstala stát. Had šel stranou, ale nazelený odstín z Deniččina obličeje nezmizel. Příběh se opakuje – sundávám víko motoru a na místě řemenu je jen kupka zkřivených drátů. Dráty z prvního řemenu nadělaly na ozubených kolech rýhy a ty rozřezaly nový řemen. Naštěstí máme ještě jeden náhradní, který sice nebyl nic moc, ale v této chvíli je to poklad. Hezkou chvilku vypilovávám ostré rýhy a nakonec šťastně odjíždíme. Při další zastávce na benzínce jdu preventivně zkontrolovat řemen. Sundávám víko, pod kterým nacházím něco, co připomíná černou cukrovou vatu. Deniččin zelený odstín se ještě zintenzivňuje. Pustil jsem se do čištění. Posílám Deničku pro něco na odmaštění, na benzince je ale jen neochotná pumpařka s obočím namalovaným podle hrnku, která rozumí jen maďarsky a v deskové hře Aktivity by asi neslavila velké úspěchy. Popojíždíme na další benzinku, kde vše vydatně ostříkám čističem brzd a pokračujeme dál. Plán dojet k Neziderskému jezeru ale pragmaticky přehodnocujeme a vydáváme se směrem Bratislava – Jarovce – Rudolf Wolf – Moto Moped.

Bez pana Wolfa ani ránu 2

Rudolf Wolf – Moto Moped

Navečer dojíždíme ke slovenským hranicím a zajíždíme do pohádkového lesíka. Na lesní cestě Denička ještě málem přejede srnku. Rozbijeme tábor, dáváme si piva a večeři.  Debatujeme o tom, jestli byl zaznamenán případ střetu Babettisty se srnou a kdo by z toho vyvázl hůř. Pod širákem na mechu se nám spí krásně. Ráno jsme brzo na nohách a balení a připevňování vaku máme dovedené k dokonalosti, takže záhy vyrážíme. Na první slovenské benzince voláme panu Wolfovi a modlíme se, ať není v kostele. 🙂 Pan Wolf slibuje, že bude doma, tak jsme zachráněni podruhé. Vyměňujeme řemen a relativně bez potíží dojíždíme do Brna, kde nám nejvíc dává zabrat jediný kopec na cestě – Kohoutovický kopec.

Statistiky výletu:

• celkem ujeto 788 km
• průměrná spotřeba 1,5l bádža, 2l pincek
• 3 rozšmelcované řemeny na Babettě a kupa ulitých svíček na Pionýrovi, s čímž souvisely dvě návštěvy pana Rudolfa Wolfa – jednou ve státní svátek a jednou v neděli
• jeden přejetý had a skoro přejetá srnka
• jeden vlk
• jedno muzeum
• naše p*dele poznaly něco horšího neže středověk, ale trpěli jsme si krásně