Vjačeslav Děmin – cesta kolem SSSR

Zpracoval: Jakub Střílka, Ladislav Ševčík („Pajka“)
aktualizováno: 17.3.2017

Mapa děminovy cesty

Událost se stala v dobách, kdy Pionýr byl ještě poměrně novinkou, konkrétně v roce 1962. Již v té době se našli dobrodruzi, kteří neváhali a na malém motocyklu Pionýr cestovali po republice, ti odvážnější dokonce napříč světadíly.

Jedním takovým dobrodruhem byl Vjačeslav Děmin, moskevský hluchoněmý truhlář, který na Pionýru objel celý tehdejší Sovětský svaz a na své cestě údajně urazil více než 200 000 km. Ale pěkně od začátku.

Děmin chtěl po vzoru Jurije Gagarina dokázat něco velkého. Napadlo ho tedy, že procestuje celý Sovětský svaz nějakým neobvyklým způsobem. Rozhodl se, že jej objede na československém maloobjemovém motocyklu Jawa 555 Pionýr. Proč se rozhodl pro tento motocykl, není známo, zjevně na větší stroj neměl prostředky a pak, Pionýr byl jednoduchý, snadno opravitelný a měl malou spotřebu paliva.

Plán měl ale jeden zásadní problém – Děmin nebyl držitelem řidičského oprávnění a musel tedy zkušební komisi dokázat, že ač je hluchoněmý, požadavky nutné k vydání řidičského oprávnění splňuje. Před komisí obstál, mohl se tedy začít připravovat na cestu.

Vjačeslav Děmin se pečlivě připravil. Nutné náhradní díly a pneumatiky poslal na předem určená stanoviště a s sebou vezl jen to nejnutnější.

12. dubna 1962 Děmin stanul na Rudém náměstí v Moskvě, odkud se vydal na cestu. Ta vedla přes Ural, Vladivostok, střední Asii, Kavkaz, Ukrajinu, Bělorusko, Pobaltí a Murmansk zpět do Moskvy.

Zpět se vrátil 30. srpna 1963, po přesně 505 dnech cesty. Za tu dobu údajně ujel 200 115 kilometrů. Průměrný denní nájezd tak činil 400 kilometrů, z čehož vyplývá, že při průměrné rychlosti okolo 30 km/h musel za řídítky strávit víc než 13 hodin denně (bez přestávek). Zmínil, že například rám motocyklu, elektroinstalace a převodovka vydržela nadměrné namáhání bez poruch.

Další děminova cesta směřovala do Československa a výrobního závodu v Považské Bystrici. Vysloužilý motocykl podniku věnoval a na oplátku dostal pionýra nového. Deník ze svých cest po SSSR údajně věnoval přímo Jurijovi Gagarinovi.